Olomoucká arcidiecéze

Olomouc je již od příchodu cyrilometodějské misie hlavním náboženským centrem Moravy a vůbec prvním duchovním centrem českých zemí. Podle církevní tradice, jejíž historická věrohodnost je samozřejmě sporná, byla Olomouc centrem již moravsko-panonské církevní provincie, instituce, kterou vytvořili sv. Konstantin a Metoděj v roce 869. K této arcidiecézi spadala nejen celá Střední Evropa (české země, Morava, Slovensko, Uhry), ale rovněž Chorvatsko a vlastně celé území, obývané křesťanskými Slovany. Biskupství (o němž ostatně není vůbec jisté, zda skutečně leželo v Olomouci, je to pouze otázka církevní tradice) ale zaniklo velmi rychle.
Po smrti sv. Metoděje nastoupil do čela biskupství švábský kněz Wiching, dřívější Metodějův hlavní konkurent a zástupce německých kněží, kteří se snažili staroslověnské duchovenstvo polatinštit. Ten využil toho, že Metodějova smrt posílila jeho pozici na velkomoravském dvoře. Biskup Wiching ale brzy z Velké Moravy odešel do Říma. Jeho nástupcem ve funkci biskupa se pak dle tradice stal sv. Gorazd, nitranský kněz slovanského ritu (tj. používající staroslověnštinu jako liturgický jazyk), jeho osud je ale historicky velmi sporný, a tak i jeho biskupství může být pouhou legendou. Pokud vůbec Velkou Moravu spravoval, zřejmě z ní brzy odešel, protože dle nejasné zmínky z roku 899 byli pro moravsko-panonskou provincii v Římě jmenováni tři biskupové, kteří se rok poté dostavili na Moravu. Šlo pravděpodobně o německé kněze latinského ritu, kteří byli vysláni nejspíš z německého Řezna. Pro mnoho dalších let se nám do dnešní doby dochovaly jen letmé historické zmínky v nejrůznějších pramenech.
Například roku 914 je zmíněn jakýsi blíže neznámý biskup Jan, v roce 942 blíže neurčený biskup Silvestr a v roce 976 také blíže nespecifikovaný biskup Vratislav, většinou to patrně byli kněží latinského (tj. nikoli staroslověnského) ritu, dosazení Římem a pocházející z oblasti dnešního Německa (převážně z oblasti arcidiecéze mohučské, pod kterou moravské území spadalo). Historické prameny, ačkoli pro toto století v moravských církevních dějinách uvádějí jen naprosté minimum jakýchkoli konkrétních údajů, hovoří také o častých obdobích, kdy funkci moravského biskupa nikdo nezastával. V takových dobách byla celá oblast českých zemí většinou pod správou biskupství v německém Řezně a až na sklonku století byla pod správou biskupství pražského (vzniklého v roce 973).
O dalších sto let později, v roce 1063, byl za olomouckého biskupa vybrán pražský benediktin německého původu Jan z Břevnova (ve středověku je ovšem nejčastěji uváděn v německo-latinské variantě svého přídomku Jan z Braunau), který – přestože byl z pražského biskupství vyslán ­vedl s pražským biskupstvím velké majetkové spory, čímž si získal velký obdiv svých podřízených. Tato událost se oficiálně pokládá za „obnovení“ olomouckého biskupství – až od Jana z Břevnova se odvozuje současná linie olomouckých biskupů a arcibiskupů, která pokračuje dodnes. Předcházející biskupové jsou „pouze“ tradicí, na kterou biskupství navazuje a to i přesto, že i po nástupu biskupa Jana z Břevnova se v posloupnosti biskupů poměrně často vyskytovala několikaletá období, během kterých nebyl úřad biskupa obsazen. K tomu došlo mj. právě po Janově smrti v roce 1086, kdy byla olomoucká diecéze přímo pod správou pražského biskupství (přičemž obě diecéze byly součástí mohučské arcidiecéze).
I jinak se ale olomoučtí biskupové vybírali převážně z řeholníků, pocházejících z dicecéze pražské, což je poměrně jasným svědectvím o propojení nejvyšších složek obou diecézí. Někteří biskupové olomoučtí, například Jindřich Berka z Dubé, dokonce (u Berky to bylo ze zdravotních důvodů) v Olomouci vůbec nesídlili a žili raději v Praze. V této souvislosti zní poněkud podivně fakt, že mezi sebou biskupství pražské a olomoucké vedly vleklé spory o vlastnictví biskupského majetku (především o sporné statky v Podivíně a kroměřížské panství) a některá další privilegia.
K nejvýznamnějším z privilegií, která byla biskupství olomouckému udělena, patřilo právo kanovníků (mnichů přímo při biskupství) volit si svého biskupa nezávisle (nebo alespoň formálně nezávisle) na vůli českého krále (do té doby prováděl jmenování biskupůčeský král, svěcení arcibiskup mohučský a investituru, tedy uvedení do úřadu, sám říšský císař), které bylo biskupství uděleno českým králem v roce 1206, na oplátku bylo ale českému králi ve Zlaté bule sicilské přiznáno právo investitury biskupů olomouckých, která dosud patřila přímo říšskému císaři. V roce 1207 byl také posílen patrimoniální biskupský soud a svrchovanost biskupství nad poddanými, probošt olomoucké kapituly měl zároveň titul kancléře, tedy hlavního politického správce celého moravského území.
Jako jakési „hmotné centrum“ diecéze olomoucké byl v roce 1131 postaven v Olomouci chrám svatého Václava, postavený původně v románském stylu. V gotické podobě, která vznikla po požáru v roce 1266, funguje tento chrám dodnes.
Vzhledem k tomu, že řada biskupů byla německého původu (např. Bruno ze Schauenbergu, který zastával biskupskou hodnost ve druhé polovině
13. století), podílelo se biskupství olomoucké zásadním způsobem na německé kolonizaci severu Moravy. Celá řada významnějších chrámů a klášterů byla vybavena zvláštními právy a v určitých oblastech vyňata z jurisdikce pravidelného církevního práva, právě tak jako biskupští poddaní a manové, kteří byli dle světského práva nedotknutelní.
V roce 1344 byla část území (30 farností) dosavadní diecéze olomoucké převedena do nové diecéze litomyšlské, která vznikla v souvislosti s povýšením pražského biskupství na arcibiskupství a z toho plynoucí potřeby rozdělit církevní správu v oblasti na více institucí. Dosavadní součástí diecéze olomoucké byla i sama Litomyšl, v níž bylo založeno nové biskupství. Diecéze litomyšlská ale zanikla v důsledku husitských válek v roce 1425, dnes existuje jen jako titulární biskupství a její území přejala diecéze královéhradecká, která byla založena v roce 1659.
V roce 1348 bylo biskupství olomoucké Karlem IV. prohlášeno za léno, podřízené přímo Koruněčeské. Olomoučtí biskupové měli specifický šlechtický titul „comites regalis capelle Bohemiae“, což znamená „hrabata kaple krále českého“. V praxi měla tato výsada, která velmi ovlivnila právní status biskupství, dva závažné a pro olomoucké biskupství nepříliš výhodné právní důsledky: předně mohl být olomouckým biskupem prohlášen pouze šlechtic, což byla sice i doposud obecně rozšířená praxe, ale nikoli zákonná podmínka. Druhým důsledkem bylo, že se tak olomoučtí biskupové zařadili k českým (tj. nikoli moravským) šlechticům a byli tedy (ač o to s moravskými stavy vedli celou řadu sporů, protože pro ně bylo toto postavení z pochopitelných důvodů velice nevýhodné) po nějakou vyloučeni ze správy markrabství moravského – moravští stavové v důsledku toho požadovali, aby nebyli biskupští poddaní podřízeni jurisdikci biskupství, ale přímo moravské zemské správy.
Kompromisem vyřešil tento spor markrabě Jošt s biskupem Janem ze Středy v roce 1380 – daně z biskupských panství příslušely moravské zemi, ale soudní pravomoc nad jejich poddanými příslušela biskupství. V důsledku dalších kompromisů v 15. století byla ale pravomoc biskupského soudu nad biskupskými many omezena výhradně na případy, které s manským právem přímo souvisely. Dalším kompromisem byla úmluva biskupa Stanislava Thurza z roku 1531, která rozdělovala konkrétní statky biskupství na ty, které spadaly pod právo zemské a na ty, které spadaly pod biskupské manské právo. Výsadní právo na manský soud ve všech kauzách (včetně například trestních) se vrátilo do rukou biskupa olomouckého v roce 1590, kdy je přes protesty moravských stavů potvrdil císař Rudolf II., který rovněž udělil biskupovi (kterým byl v té době slavný kardinál František z Dietrichštejna) knížecí titul a mincovní právo.
Zajímavostí z tohoto období je také situace v roce 1561, kdy bylo po téměř stopadesátileté neexistenci obnoveno pražské arcibiskupství -olomoučtí biskupové se dlouho, ale neúspěšně snažili dokázat, že pod něj nespadají a jsou správně podřízeni přímo arcibiskupství v Magdeburgu. Důvodem byly patrně nejen praktické politické aspekty celé problematiky, ale také ideologický problém: olomoučtí biskupové byli velice aktivní bojovníci proti husitství a reformaci jako takové, a snaha o sloučení s pražským arcibiskupstvím, které bylo kvůli kacířství dokonce na dlouhá léta v praxi zrušeno, je nezbytně musela velice pobouřit. S tím souvisí i fakt, že v krátkých obdobích pozdější neobsazenosti biskupského úřadu byl za duchovního správce diecéze olomoucké vybírán většinou biskup z chorvatského Sremu či transylvánského Varadína a nikoli z Prahy.
Obnovené zřízení zemské z roku 1628 zaručovalo biskupovi navíc hlavní úlohu na moravském stavovském sněmu. Práva olomouckého biskupství omezil až císař Karel VI. v roce 1726, když zrušil mincovní právo a podřídil biskupské úřady úřadům zemským (manský soud v Olomouci je dokonce přímo podřízen dvorské kanceláři). Manové biskupa olomouckého museli složit přísahu věrnosti rakouskému panovníkovi a většina institucí tak získala z hlediska světského práva pouze formální význam, což naneštěstí přetrvalo i po povýšení biskupství na arcibiskupství.
Olomouckými biskupy byla i celá řada významných osobností české historie a českého či moravského duchovního života. Máme-li z nich vybrat ty nejvýznamnější, nepochybně by k nim patřil nesmírně vzdělaný a celoevropsky uznávaný diplomat Jindřich Zdík (žil v letech 1083-1150, v úřadu působil mezi lety 1126-1150), podle legendy syn kronikáře Kosmy, který uvedl do českých zemí řád premonstrátů a založil Strahovský klášter a olomouckou klášterní knihovnu, dále diplomat a vojevůdce Bruno ze Schauenburgu (v úřadě v letech 1245-1281), který byl rádcem Přemysla Otakara II. a hájil jeho zájmy ve Svaté říši římské, dále pozdější pražský arcibiskup a rádce císaře Karla IV. Jan Očko z Vlašimi (v úřadě během let 1351-1364), stěžejní představitel českého humanismu a kancléř Karla IV. Jan IX. ze Středy (v úřadu v letech 1364-1380) a nakonec například kardinál Jan XII. Železný (v úřadu během let 1416-1430), který s mečem v ruce bojoval proti rozšíření českého kališnictví na Moravě.
Zdaleka nejvýznamnější osobností v čele olomouckého biskupství však byl patrně kníže a kardinál František z Dietrichštejna (v úřadu 1599-1636), který byl v 17. století faktickým vládcem celé Moravy, jejím hlavním rekatolizátorem a hlavním velitelem moravské armády v době stavovského povstání, ale zároveň také velkým mecenášem umění a kultury a jedním z kodifikátorů pobělohorského moravského zemského práva.
Na arcibiskupství bylo biskupství olomoucké povýšeno bulou papeže Pia VI. v roce 1777 a jeho působnost byla rozšířena prakticky na celou oblast Moravy, přičemž prvním arcibiskupem olomouckým byl v té době významný diplomat hrabě Antonín Theodor Colloredo-Waldsee. Spolu s povýšením na arcibiskupství byly v územní oblasti olomoucké arcidiecéze založeny dvě diecéze, diecéze brněnská, která byla obsazena již v roce 1777 Matyášem Františkem Chorinským z Ledské, a diecéze ostravsko-opavská. Vzhledem k politickým sporům ve Slezsku ale nebyla ostravsko-opavská diecéze prozatím obsazena, na plán se po několik století zapomnělo a současnou ostravsko­opavskou diecézi, která respektuje hranice dnešního Moravskoslezského kraje, obnovil až v roce 1996 papež Jan Pavel II. u příležitosti své návštěvy České republiky. Prvním ostravsko-opavským biskupem byl téhož roku jmenován František Lobkowicz, který jim je dodnes. Pod vlastní správou olomouckého arcibiskupství tedy zůstala pouze samotná oblast Olomoucka.
Po tomto období až do převratu a vzniku Československé republiky zastávali úřad olomouckého biskupa především zástupci známých šlechtických rodů a ne osoby velkého duchovního významu, přičemž členění světa na diecéze a arcidiecéze začínalo mít i v rámci církevní správy spíše formální význam a čím dál více se začínalo ujímat členění přejaté ze světské politiky. Určitou výjimkou z tohoto pravidla byl arcibiskup Theodor Kohn (v úřadě 1893-1904), který se dostal do své pozice jako uznávaný odborník na církevní právo, ačkoli nejenže nebyl šlechticem, ale dokonce byl – jak už jméno napovídá – židovského původu. Ten byl sice – právě pro svůj židovský původ – z arcibiskupského stolce brzy odstraněn, ale další arcibiskup, František Saleský Bauer (v úřadě v letech 1904-1915), uznávaný biblista, v podstatě navazoval na jeho politiku, teologické názory a přístup k vedení diecéze, v čemž se dále pokračovalo.
Patrně nejvýznamnějším olomouckým arcibiskupem 20. století byl msgr. Antonín Cyril Stojan (v úřadu mezi lety 1921-1923), který si získal mezi moravskými věřícími obrovskou popularitu pro svoji charitativní činnost, obnovování poutních míst na Hostýně a Velehradu a de facto vytvoření nové katolické spirituality pro československý stát.
Tragické období v dějinách olomoucké arcidiecéze nastalo po nástupu komunistického režimu, který bezohledně potlačoval právo na náboženskou svobodu v Československu a krutě perzekuovoval duchovenstvo (převážně římskokatolické) z části zvenčí a z části vnitřně, prostřednictvím organizace prokomunistických kněží -převážně udavačů -Pacem in terris a pokomunističtělé Československé strany lidové (přičemž byly obě organizace Vatikánem ostře odsouzeny a jejich členové automaticky exkomunikováni). V oblasti olomoucké arcidiecéze se činnost státní kontroly nad církví projevovala velmi ostře. Prakticky ihned po nástupu komunistů k moci bylo rychle zlikvidováno církevní školství, v oblasti olomoucké arcidiecéze tradičně velmi silně rozvinuté, v roce 1950 byly v průběhu tzv. akce K poměrně rychle zlikvidovány veškeré kláštery mužských řeholí a řeholníci z nich byli internováni v několika vytipovaných klášterech v pohraničích, přeměněných v podstatě na koncentrační tábory. Perzekuce katolických kněží, ať již ve formě přímého zákazu podílu na církevní službě nebo nejrůznějších represí, omezovala dále církevní život v celém Československu. Všechny tyto akce byly ovšem zaměřeny celoplošně, a proto se v rámci celkového centralismu české kultury nejčastěji uvádí jejich projevy na pražských kněžích. Svůj význam měly ale i pro olomoucké církevní představitele.
Po smrti olomouckého arcibiskupa Josefa Matochy (v úřadě byl v letech 1948-1961) například nedovolila komunistická moc obsadit arcibiskupský úřad a na místo apoštolského administrátora, tedy dočasného správce arcidiecéze, byl dosazen olomoucký kněz Josef Vrana, jmenovaný také titulárním biskupem octavijským (titulární biskup má pouze hodnost biskupa, ale nevykonává jeho funkce a povinnosti a nemá ani přidělenou žádnou reálnou diecézi, zpravidla je tato hodnost udělována vyšším církevním hodnostářům, kteří ke své funkci potřebují biskupské svěcení, a je k ní připojován název některé zaniklé diecéze katolické církve), který sice do jisté míry kolaboroval s komunistickým režimem (mj. aktivní činností ve sdružení prorežimních kněží Pacem in terris), ale v současné době je katolickou publicistikou a historií vnímán spíše pozitivně, neboť se mu dle svědectví pamětníků dařilo vést církevní život své diecéze i přes krajně nepříznivé politické podmínky a protože celou řadu svých spolukněží, mj. dnešního arcibiskupa Jana Graubnera, uchránil díky svému vlivu před závažnými problémy s komunistickým režimem.
Ihned v roce 1989 nastoupil do čela olomouckého arcibiskupství monsignore František Vaňák, který původně měl nastoupit v roce 1961 po Josefu Matochovi. Již v roce 1991 ale msgr. Vaňák zemřel a na jeho místo nastoupil současný arcibiskup Jan Graubner, který tuto funkci doposud zastává. Hlavním úkolem současných arcibiskupů je logicky obnovit církevní život ve státě, v němž byla většina obyvatelstva komunistickým režimem přesvědčena k ateismu.
V olomoucké arcidiecézi se jim tato snaha podle všeho podařila, jde totiž o oblast s největším podílem katolíků v České republice.