Olomouc a její okolí od pravěku až po současnost

Z mnoha archeologických nálezů víme, že Olomoucko bylo hojně osídleno už v pravěku. Jelikož však z této doby logicky nemáme žádné přesné záznamy, tak s určitostí můžeme pouze říci, že zde již mezi lety 200-100 př. n. l. žilo keltské obyvatelstvo a kolem roku 500 sem následně přišli první Slované. Později tato oblast byla součástí Sámovy říše a byla často vystavena nájezdům Avarů a silnému tlaku ze strany Franské říše. Ovšem skutečně významné se Olomoucko stalo teprve se vznikem Velké Moravy v 9. století. Dynastii Mojmírovců se tehdy povedlo vytvořit silnou a politicky sjednocenou říši, přestože sousední Čechy byly stále poněkud rozdrobené. Nejpříznivějším obdobím byla pro Velkou Moravu doba vlády knížete Rostislava a později i Svatopluka. Byl to právě Rostislav, kdo roku 863 povolal na své území byzantské věrozvěsty Konstantina a Metoděje, aby se tak zbavil závislosti na Východofranské říši, ze které se k nám šířilo křesťanství. Již v této době byla Olomouc významná svým hradištěm, které bylo podstatným vojenským a hospodářským centrem okolí. V 10. století byla Morava sužována nájezdy maďarských vojsk, které společně s vnitřními problémy říše přispěly k jejímu rozdrobení na menší části a faktickému zániku. Olomouc však (zřejmě kvůli svojí poloze na severu země) na rozdíl od jižněji položených měst nejen přežila drancování, ale dokonce dále prosperovala. Někteří historikové se také domnívají, že právě v Olomouci se usídlili velkomoravští biskupové, zmiňovaní v dobových zahraničních historických pramenech.  Poté, co český kníže Boleslav I. společně s německým králem Otou I. roku 955 v bitvě u Lechu porazil maďarská vojska, se Morava dostala pod nadvládu Přemyslovců (definitivně byla připojena k českému knížectví v letech 1029-1031). Roku 1019 nechal první moravský údělný kníže – Břetislav – vystavět Olomoucký hrad.

Nařízením knížete Břetislava I. vždy dostal pražský trůn ten nejstarší Přemyslovec a Morava jako taková byla rozdělena na tři údělná knížectví – Olomoucko, Brněnsko a Znojemsko, v nichž vládli mladší Přemyslovci. Tak se tedy v Praze ujal vlády Spytihněv II. a Olomouc získal jeho bratr Vratislav. Byl to právě Vratislav, kdo zde roku 1063 nechal vybudovat moravské biskupství. Přestože se jednalo spíše o obnovení moravského biskupství, jelikož již v letech 880-885 byl zdejším biskupem Metoděj, tak to byl pořád velmi významný krok, díky kterému postupně mohla vzniknout tak známá a důležitá olomoucká arcidiecéze. V roce 1107 pak byla v Olomouci zahájena stavba tehdejšího biskupského kostela, dnešní katedrály sv. Václava (k jeho vysvěcení došlo roku 1131 a v roce 1141 sem přesídlilo olomoucké biskupství z dnes již neexistujícího kostela sv. Petra na Předhradí). Přibližné v té době také došlo k reorganizaci olomoucké kapituly. Biskup Jindřich Zdík zde také založil skriptorium (písařskou dílnu), díky kterému se Olomouc definitivně stala jedním z nejvýznamenějších tehdejších center vzdělanosti.

Následně se ve dvanáctém století část moravských knížat pokusila získat větší vliv v Čechách – získat pražský trůn či alespoň nezávislost na něm. Ačkoli to na první pohled vypadá jako až příliš smělé počínání, tak se roku 1182 knížeti Konrádu Otovi podařilo dosáhnout toho, že jej římský císař Friedrich I. Barbarossa ustanovil pánem celé Moravy, kterou mu věnoval jako samostatné markrabství, které již nebylo na českém trůnu jakkoli závislé. Tento stav však netrval dlouho – již roku 1198 byla nezávislost Moravy zrušena dohodou mezi Přemyslem Otakarem a Vladislavem Jindřichem. Tímto se Morava stala znovu podřízenou vůči Čechám, což ještě roku 1222 potvrdilo vymření moravských Přemyslovců. Roku 1253 se pak Olomouc stala královským městem.

Pro Olomoucko byla velmi podstatná kolonizace probíhající ve 13. století, díky které na území Moravy a Slezska přišlo mnoho německy mluvících obyvatel, což znamenalo rozšíření němčiny v kraji. Stejně jako v Čechách se v 13. století i na Moravě začala diferencovat nižší a vyšší rodová šlechta, ze které se později stávali zemští úředníci. Podobně to bylo i se zemskými sněmy a soudy. Z tohoto období také pochází dochovaný důkaz nejstaršího moravského zákonodárství, tzv. „Statuta Konrádova“, pojmenovaná podle markaběte Konráda II. Oty. Dále už v této době vzniknul Olomoucký znak v podobě šachovnicové orlice, která se od té klasické moravské liší pouze červeným jazykem, přičemž dodnes zůstal nezměněn. V této době také na Moravě docházelo k mnohem rychlejšímu vytváření nových měst, než tomu bylo v Čechách. Prvními královskými městy v okolí Olomouce se staly Uničov (roku 1213), Bruntál (1223) a roku 1224 se k nim připojila i Opava. O tři roky později se do čela olomouckého biskupství postavil Bruno ze Šaumburku, který se zapsal do olomoucké historie především snahou o kolonizaci a rozkvět Jesenicka, které bylo později důležitým místem těžby drahých kovů. Ovšem v této době byl jeho poteniál pořád skrytý, a tak mezi nejvýznamější města stále patřila Olomouc, Brno, Jihlava a Znojmo. Sever Moravy zůstával oproti jihu zaostalejší a plnil tak především obrannou funkci díky zde vystavěným hranicím.

Jan Lucemburský se posléze zasadil o připojení Slezska k českým zemím, a tak se naše území poměrně značně rozšířilo směrem na severovýchod. I ve 14. století měly stále všechny části Moravy k českému králi lenní vztah a nařízením Karla IV. se Morava i Slezsko staly tzv. vedlejšími zeměmi Koruny české. Po úmrtí Jana Jindřicha, moravského markraběta, připadla Morava jeho synům Prokopu a Joštovi, avšak ti se nebyli schopni dohodnout, čímž strádala i sama Morava. Nakonec tuto situaci vyřešila až Prokopova smrt roku 1405.

I Moravu v 15. století zasáhly husitské války, na rozdíl od Čech se však většina zdejších měst přiklonila na stranu císaře Zikmunda (který údajněčasto pobýval v Brně i ve Znojmě) a finančně se podílela na křižáckých taženích proti českým husitům. Důvodem bylo především již výše zmíněné velké procento německých obyvatel na tomto území. Husity podporovaly jen vesnice a některá malá města. Jediné město, které plnilo podobnou funkci, jako jihočeský Tábor, tak bylo vybudováno u Nedakonic. Situace se změnila až po roce 1425, kdy byli moravští husité již natolik silní, že se vydávali na spanilé jízdy do Slezska a pomáhali českým husitům.

V druhé polovině 15. století však byla Morava zasažena česko­uherskými válkami. Poté, co roku 1466 papež Pavel II. uvalil klatbu na Jiřího z Poděbrad, se na Moravě zformovala silná opozice zahrnující královská města Olomouc, Brno, Znojmo a Jihlavu či například olomouckého biskupa Tasa Černohorského z Boskovic a uherského krále Matyáše Korvína. Naopak na straně krále stála menší města jako jsou Ivančice či například Uherské hradiště a také brněnská pevnost Špilberk. Roku 1469 olomoucké katolické panstvo zvolilo  Matyáše Korvína českým králem, což zapříčinilo plenění Moravy ze strany uherských i českých vojsk. Protestem proti zvolení Matyáše Korvína bylo následné kutnohorské zvolení Vladislava II. českým králem v roce 1471, nastalo tak tedy období dvojvládí, které pokračovalo až do roku 1478. Tehdy byla uzavřena mezi oběma králi dohoda říkající, že Matyáši Korvínovi zůstane Morava a část Slezska, přičemž Vladislav II. si ponechá celé Čechy a zbytek Slezska. Tato dohoda opravdu fungovala a mj. obsahovala i dodatek o nástupnictví druhého krále na post zemřelého krále, díky kterému se Vladislav II. po smrti Matyáše Korvína (1490) stal uherským králem a došlo tak k opětovnému sjednocení zemí Koruny české.

Zatímco Čechy 16. století výrazně prosperovaly (především co se týče obchodu a řemesel), Morava byla vyčerpaná bráněním svých i zahraničních měst (jako například Vídně) před vpády Turků. Jedním z mála světlých bodů tohoto století se tak pro Olomouc stal rok 1573, kdy byla založena dnešní Univerzita Palackého. Dalším rozdílem mezi Čechami a Moravou té doby byl i fakt, že Morava zažívala nový příliv neměcky mluvících nekatolíků, kteří zde hledali zastání. Vzájemné rozpory nakonec vyvrcholily roku 1526, kdy české stavy nezávisle na názoru stavů vedlejších zemí zvolily za českého krále Habsurka Ferdinanda I., přičemž to samé zopakovaly i roku 1617 při volbě Ferdinanda II. Není se tak co divit, že se moravští stavové připojili ke stavovskému váhání až o rok později, než Češi, a se značným váháním. Avšak nově zvolený král Fridrich Falcký, který byl v této době zvolen v Čechách, byl uznán za markraběte i na Moravě.

Porážka v bitvě Na Bílé hoře znamenala začátek tvrdé rekatolizace a postavení všech vyznání vyjma katolického mimo zákon.  Moravským správcem se stal olomoucký biskup a kardinál František z Ditrichštejna. Stejně jako v Čechách i zde docházelo k zatýkání všech účastníků povstání, kteří měli být dokonce popraveni, ale díky přímluvě kardinála Františka z Ditrichštejna a Karla Staršího ze Žerotína nakonec byli pouze uvězněni.

V této době také byly staré šlechtické rody nahrazeny novými domácími i cizími rody, pomáhajícími císaři v boji proti stavovskému povstání – význačný vliv získali především Lichtenštejnové, Ditrichštejnové a Kounicové. Jediným odbojem proti císaři tak byli evangeličtí Valaši žijící na Brumovsku, Vizovicku a Vsetínsku, kteří neakceptovali bělohorskou porážku a kteří bojovali proti Habsburkům prakticky do konce třicetileté války. Původně Valaši spolupracovali s vojsky sedmihradského vévody Gábora Bethlena a slezského knížete Jana Jiřího Krnovského, nakonec je však jejich spojenci opustili, a tak byli Valaši poraženi vojáky Albrechta z Valdštejna, kterému v té době patřilo vsetínské území. Přesto se Valaši znovu vzmohli na odpor. Jejich druhé povstání bylo zaštítěno vpádem dánských vojsk na Moravu roku 1626, bylo však rychle a rázně potlačeno. Naposledy Valaši povstali v letech 1643-1644, kdy se přidali na stranu Švédů. Po jejich boku se pak zúčastnili dobytí Přerova, Nového Jičína, Kroměříže a hradu Lukov. I toto povstání však nakonec bylo potlačeno vojsky hraběte Jana z Rottalu, který navíc nechal 200 povstalců exemplárně popravit.

V druhé polovině 17. století již bylo území Moravy hustě zalidněné, přestože většina lidí stále žila zejména v úrodnějších oblastech středu a jihu Moravy. Právě v této době také skončil dlouholetý boj Olomouce a Brna o primát hlavního města Moravy (kterému se podrobněji věnuji v samostatné části této seminární práce). Bylo to způsobeno především přesunutím královského tribunálu i se zemskými deskami roku 1641 z Olomouce do Brna, tím, že se Brno dvakrát ubránilo Švédům (čímž ochránilo i Vídeň) ačkoli Olomouc jim roku 1642 podlehla a v neposlední řadě také samotnou vzdáleností měst od Vídně.

Ani nadále se však Moravě nevyhýbaly nájezdy nepřátel, a tak se například roku 1663 musela potýkat s Turky, kteří se dostali až k Třebíči a Velkému Meziříčí. V roce 1680 bylo turecké nebezpečí nahrazeno vpádem uherských povstalců, kteří drancoli především oblast východní Moravy. O dva roky později se pak dvěma oddílům podařilo proniknout Jablunkovským průsmykem na Těšínsko, odkud je vytlačila až zemská hotovost.

Ačkoli si začátkem 18. století Morava alespoň na chvíli užívala zaslouženého klidu, již roku 1740 musela řešit nový problém – slezské války, ve kterých celá severní Morava utrpěla mnoho škod, zejména co se týče ztráty území. Uzavřením míru v roce 1742 totiž většina Slezska připadla Prusku, Koruně české zbylo jen tzv. české Slezsko s hlavním městem Opavou, tedy zhruba osmina původního území. Obyvatelé severní Moravy si nemohli oddychnout ani poté – sotva se vzpamatovali ze slezských válek, už byli sužováni další válkou, tzv. sedmiletou. Generálu Gideonu Laudonovi se však nakonec alespoň podařilo Prusy porazit a donutit je, aby opustili severní Moravu. Slezsko, o které jsme však dříve přišli, nám už nikdo nevrátil.

V 18. století se na Moravě začala rozvíjet průmyslová výroba, což znamenalo příchod nové vlny německy hovořících přistěhovalců a tedy i germanizaci všech průmyslově významných měst. Díky ztrátě Slezska se v kraji znovu výrazně rozšířilo tkalcovství a soukenictví. Díky zvýšenému počtu obyvatel se také rychleji rozvíjelo zdejší zemědělství.

Ve dvacátých letech 19. století sem již naplno dorazila průmyslová revoluce a pro její potřeby byla většina hlavních průmyslových měst spojena železnicí (konkrétně olomoucká železnice a trasa Přerov-Olomouc existují od roku 1841). Boom zažívala průmyslová odvětví navazující na zemědělství, přestože výsadní postavení si na průmyslovém trhu stále udržoval textilní průmysl (např. olomoucké kloboučnictví). Ke slovu se zejména na severovýchodní Moravě začaly hlásit i hutnictví a těžební průmysl (viz např. výše zmíněné Jesenicko a jeho zásoby drahých kovů).

Po roce 1848 se mezi Moravou a Čechami objevily nové neshody. Jelikož Čechy měly silný zájem na obnově Koruny české, která by zahrnovala i Moravu, obrátily se s prosbou o její obrození k císaři (aniž by Moravnům dali o svém plánu jakkoli vědět). Ve stejnou dobu se však Moravané obrátili k panovníkovi s prosbou o to, aby Morava získala trvalou nezávislost na Čechách, přičemž nezávislost požadoval i moravský sněm. Roku 1851 však byla veškerá jednání zastavena nástupem Alexandra Bacha do funkce ministra vnitra.

Vznik Československa 28. října 1918 pak znamenal zrušení moravského i slezského zemského sněmu, díky čemuž byly práva a nezávislost obou zemí silně omezeny. V tomtéž roce pak (po odsouhlasení německými poslanci z Moravy a Slezska) došlo k odtržení severní Moravy, ze které byla vytvořena provincie Sudetenland s hlavním městem Opavou a pokrývající území od Javornického výběžku na západě po Ostravsko na východě. V listopadu roku 1918 pak došlo k obnovení stavu odsouhlaseného dohodovými mocnostmi. V roce 1927 následně došlo ke sloučení Moravy a Slezska, čímž vznikla tzv. Moravskoslezská země s vlastní samosprávou. Roku 1946 byla obnovena Univerzita Palackého. Komunistická reforma z roku 1949 zrušila členění na jednotlivé země a nově tak vzniknul pouze Olomoucký kraj (který měl ovšem podstatně větší rozlohu, než jak je tomu dnes). Další reforma z roku 1960 toto území rozdělila na Severomoravský, Jihomoravský a Východočeský kraj. Při zatím poslední reformě z roku 2001 pak došlo k vytvoření pěti krajů v podobě, v jaké je známe dnes.